Modlitební knížka po babičce, mezi stránkami plochý obrázek s ohnutým rohem. Kristova tvář, zlatý ořez, na zadní straně vybledlý inkoust a datum prvního svatého přijímání. Nikdo nikdy netvrdil, že je to fotka. A přesto by tu tvář poznal v tramvaji každý — dlouhé vlasy, bradka, vážné oči.

Odkud se vzala, když ji Bible nepopisuje? Kdo rozhodl, že Kristus vypadá takhle? A proč se kvůli obrazům Ježíše dvakrát málem rozpadla polovina křesťanského světa? Projdeme si to od nejstarší dochované malby až po zeď tvého bytu — protože jednotlivé podoby Krista nejsou zaměnitelné a je fajn vědět, co si na tu zeď vlastně věšíš.

Jak Ježíš skutečně vypadal?

Tady je první překvapení: nevíme. A není to proto, že by se záznam ztratil. Evangelisté Ježíšův vzhled nepopisují vůbec — ani výšku, ani barvu očí, ani délku vlasů. U člověka, o kterém se napsaly tisíce stran, je to nápadné mlčení. Rané křesťanství zajímalo, co Ježíš říkal a udělal, ne jak se u toho tvářil.

Starozákonní texty, ke kterým se církevní otcové upínali, si navíc protiřečí. Izajáš 53,2 o Božím služebníkovi říká, že neměl vzhled ani důstojnost, nic, proč by po něm člověk pohlédl. Žalm 45 naopak opěvuje krásu krále. Z těchto dvou vět se dalo vyčíst dvojí Kristus — a taky se to stalo.

Co víme z historie, je zeměpis a doba. Ježíš byl galilejský Žid prvního století. Britská badatelka Joan Taylor v knize What Did Jesus Look Like? (2018) skládá pravděpodobný obraz z archeologie a dobových nálezů: olivově hnědá pleť, hnědé oči, černé vlasy spíš krátké, bradka, štíhlá postava zvyklá na dlouhou chůzi a jednoduchý nebarvený plášť, který už měl něco za sebou. Tedy nikdo, kdo by v galilejské vesnici vzbudil pozornost tím, jak vypadá.

Od bezvousého mladíka k Pantokratorovi

Nejstarší dochované křesťanské figurální malby jsou v Dura Europos na Eufratu, v domě, který se kolem roku 232 přestavěl na kostel. Kristus tam uzdravuje ochrnulého a jde po vodě. Je mladý, bez bradky, oblečený jako kdokoli jiný na tehdejším obraze.

V římských katakombách je to ve třetím století stejné. Nejčastější motiv je Dobrý pastýř: mladík v krátké tunice s ovcí na ramenou. Je tak blízko antickým sochám Apollóna, že bys ho bez kontextu s křesťanstvím nespojil. Malíři neměli předlohu, tak vzali obrazový jazyk, který měli kolem sebe.

Bradka a dlouhé vlasy se objevují ve čtvrtém století a prosazují se pozvolna, ne přes noc. Standardem jsou až v pátém a šestém století. Vrchol téhle proměny je enkaustická ikona Krista Pantokratora ze Sinaje, z kláštera svaté Kateřiny, z poloviny šestého století: přísný frontální pohled, kniha v levé ruce, pravice zdvižená k žehnání. Když si tu tvář zakryješ napůl a pak druhou polovinu, dostaneš dva různé výrazy — jedna strana klidná, druhá tvrdší. Jestli to byl záměr, nebo důsledek práce dvou rukou, se dohaduje dodnes.

A pak už se to jen opisuje. Ikonopisec nevymýšlí nový vzhled, přejímá ustálený typ — proto ta tvář vydržela patnáct set let téměř bez pohnutí a proto ji poznáváš.

Nebyla to otázka vkusu: proč se o obrazy vedly války

Dneska visí obraz na zdi a nikdo se nepohorší. Osmé století to viděl jinak. Byzancí prošly dvě vlny obrazoborectví — přibližně 726/730 až 787 a pak 814/815 až 843 — a nešlo o estetiku. Šlo o to, jestli je zobrazení Krista modloslužba, tedy hřích proti prvnímu přikázání. Ikony se ničily, jejich obhájci šli do vyhnanství.

Argument, který obrazy nakonec zachránil, je pěkný kus myšlení. Jan Damašský ho postavil na vtělení: nezobrazitelný Bůh se v Kristu stal viditelným, dotknutelným, měl tvář. Zakázat obraz Krista by znamenalo tvrdit, že se to nestalo. A druhá polovina argumentu je od Basila Velkého ze spisu O Duchu svatém:

„Úcta vzdaná obrazu přechází na jeho předobraz."

Jinými slovy: neklaníš se dřevu a barvě, díváš se skrz ně. Druhý nicejský koncil (787) z toho udělal pravidlo a odlišil uctivou poklonu obrazu od klanění, které patří jedině Bohu.

Českých dějin se tenhle spor dotkl citelně. Ve dvacátých letech 15. století husité obrazy a výzdobu ničili — Zbraslav v roce 1420, Sedlec v roce 1421 — a nebyl to jen výbuch vzteku, měli pro to teologické důvody. Jakoubek ze Stříbra, jinak muž umírněného pražského křídla, uctívání obrazů odmítal jako modloslužbu a chtěl je z kostelů odstranit. Přišla reformace a scéna se zopakovala: Zurich nechal obrazy odstranit v roce 1524, nizozemským kostelům prošel v roce 1566 Beeldenstorm. Luther byl přitom smířlivý a Lucas Cranach starší z obrazů udělal učební pomůcku — jeho Zákon a milost je vlastně infografika o teologii. Katolická odpověď přišla na Tridentském koncilu, na 25. zasedání 3. a 4. prosince 1563: obrazy ano, mají učit a odkazovat dál, a úcta patří tomu, kdo je na nich.

Ikona, obraz, svatý obrázek — v čem se liší

Tři slova, která se běžně pletou, přitom každé znamená něco jiného.

• Ikona není portrét, je teologie v barvě. Zlaté pozadí místo prostoru, obrácená perspektiva, žádný stín, protože ve věčnosti se nešeří. U hlavy zkratka IC XC, v ramenech kříže v nimbu tři písmena Ο Ω Ν — „Ten, který jest", odkaz na hořící keř a Boží jméno z Exodu. Ikonopisec ji nemaluje, „píše", a nepodepisuje se.
• Západní obraz jde naopak po těle a emoci. Gotické krucifixy s vyhublým hrudníkem, Muž bolesti, Rembrandtovy tiché studie Kristovy hlavy ze čtyřicátých a padesátých let 17. století. U nich se badatelé přiklánějí k tomu, že malíři modelem stál mladý sefardský Žid z jeho amsterdamského sousedství — je to ale hypotéza, ne doložený fakt.
• Svatý obrázek je ten formát z modlitební knížky. Malý tisk, často ručně kolorovaný, s papírovou krajkou nebo slepotiskem. Dával se k prvnímu svatému přijímání, vkládal do kolébky i do rakve. Poutní obrázky se prodávaly na Svaté Hoře, na Hostýně, ve Staré Boleslavi. A ve sklářských krajích — na Šumavě, v Jizerských horách, v Krkonoších — k tomu od konce 18. do konce 19. století patřily podmalby na skle: barva nanesená z rubové strany tabulky, svítivá a naivní, skoro výhradně s náboženskými motivy.

Mám slabost pro tuhle třetí kategorii, protože je nejméně majestátní a nejvíc lidská. Zlatý ořez, ohnutý roh, tužkou připsané jméno. Takový obrázek nebyl uměním, byl provozem — a přesně proto se v rodinách dochoval častěji než cokoli drahého.

Česká stopa je přitom v tomhle příběhu silná. Mistr Theodorik vyzdobil pro Karla IV. kapli svatého Kříže na Karlštejně, přibližně mezi roky 1360 a 1365; dochovalo se 129 desek se svatými, proroky a panovníky, namalovaných tak, že postavy přetékají z rámu do prostoru kaple. Mistr Třeboňského oltáře z doby kolem roku 1380 patří k tomu nejlepšímu, co evropská gotika má, a jeho desky uvidíš v Národní galerii. A Pražské Jezulátko, které Polyxena z Lobkovic darovala v roce 1628 karmelitánům u Panny Marie Vítězné, je dodnes jednou z nejkopírovanějších křesťanských podob na světě.

Sedm podob Krista a co každá říká

Když si vybíráš mezi obrazy s náboženskými motivy, nevybíráš jen motiv. Vybíráš tón, kterým bude pokoj mluvit.

Do seznamu patří ještě jeden zvláštní případ: Betlém na plátně. Většina lidí ho spojí s jedním měsícem v roce, a přesto se kupuje jako obraz, který visí celoročně — narození jako motiv, ne jako dekorace svátků.

Pár z nich má příběh, který se vyplatí znát. Milosrdného Ježíše namaloval Eugeniusz Kazimirowski ve Vilniusu roku 1934 podle pokynů Faustyny Kowalské, která mu chodila do ateliéru opravovat detaily. Verze, kterou má většina lidí v hlavě, je ale až ta Hyłova z Krakova-Łagiewnik (1943/1944) — originál je dnes ve vilniuské Svatyni Božího milosrdenství a vypadá jinak, než čekáš. Poslední večeři maloval Leonardo v letech 1495 až 1498 do refektáře, tedy do jídelny milánského kláštera; do jídelny se hodí přesně z toho důvodu, z jakého tam vznikla. A moderní Kristus nemusí znamenat kompromis: Dalího Kristus svatého Jana od Kříže z roku 1951 visí nad krajinou bez jediného hřebíku, bez trnové korunky a bez kapky krve.

Zajímavý paradox nakonec. Nejrozšířenější Kristovou tváří v historii není žádná ikona ani renesanční mistr, ale Hlava Krista, kterou v roce 1940 namaloval Američan Warner Sallman. Podle vydavatelů se rozšířila ve víc než pěti stech milionech reprodukcí. Je to zamyšlený muž se světlou pletí a hnědými vlnitými vlasy — tedy podoba, která s galilejským tesařem prvního století nemá mnoho společného, a přitom si ji půl světa pamatuje jako tu pravou.

Jak vybrat obraz Ježíše do bytu

Teď praktická část. Náboženský motiv se na zdi chová jinak než krajina, protože se ti dívá do očí. Vyplatí se proto vybírat podle čtyř věcí.

Podle místa, ne podle velikosti stěny

Obývák snese frontální pohled Pantokratora, jídelna Poslední večeři, ložnice a chodba spíš tichý motiv. Obraz Ježíše na kříži je nejtěžší volba do obytné místnosti — patří tam, kde se člověk zastaví, ne kam si nosí kafe a notebook.

Podle techniky

Akvarel rozostřuje a odpouští, hodí se k mírným motivům. Akryl drží barvu a nechá vidět tahy štětce. Černobílá tuš působí střídmě a nekřičí do prostoru, což u sakrálního motivu bývá výhoda. A moderní mozaika Ježíše Krista sedne do minimalistického interiéru, kde by zlaté pozadí působilo cize.

Podle světla a výšky

Tmavý motiv na stěnu proti oknu ztmavne do nečitelné plochy — patří na zeď, kterou světlo míjí. Světlé scény, jako když Ježíš kráčí po vodě, snesou i stěnu proti oknu. A střed obrazu dej do úrovně očí, tedy někam ke 145 až 150 centimetrům. Kristova tvář, na kterou koukáš zdola nad dveřmi, mluví úplně jinak než ta v úrovni pohledu.

A ještě jedna smyslová věc, na kterou se u reprodukcí zapomíná: struktura plátna. U obrazů na plátně tahy štětce chytají světlo, takže obraz se během dne mění — ráno je jinde než v šest večer. Lesklý tisk za sklem tohle nedokáže, protože odráží celý pokoj a nic nedýchá.

A když má být obraz jen tvůj

Dva tisíce let se Kristova tvář malovala podle toho, co lidé potřebovali vidět — jako pastýř, když bylo třeba útěchy, jako vládce, když bylo třeba pořádku. Nikdy podle fotografie.

S obrazem člověka, kterého máš rád, je to podobné. Portrét podle fotky nekopíruje předlohu, vybírá z ní to podstatné: pohled, držení hlavy, ten jeden úsměv, který fotka většinou nestihne. Proto se maminčin portrét věší nad prádelník a fotka z mobilu ne.

Časté otázky